Šokující zpověď vizionáře Jaroslava Větvičky, který se snaží dohnat mnohé technicky založené odborníky do stavu, kdy pochopí, že nic není definitivní a že věci, které se kdysi naučili, mohou fungovat jinak a třeba i lépe. Autor sady Umyvadlo pro ženu a muže, oblého laminátoru a především automobilu tvaru vejce.

Doba, která experimentuje se vším a se všemi, upachtěnost všedních dní, honba za penězi a úspěchem, přecházející často do didaktiky umdlévání a lopotění, pulsující mezi stresem, chvatem a všeobecným lidským a veskrze hrubým neporozuměním. Tak se jeví současná hektická přítomnost lidí na této planetě a všechno, co s ní souvisí.

Jen málo těch, které denně potkáváme, zaručuje okamžitý posun v mezičase, přesto jsme se do něj za necelé dvě hodiny spolehlivě dostali při rozhovoru s  designérem nejen věcí, ale třeba i budov v jedné osobě, tvůrcem zahleděným do budoucna, který podle vlastních slov hledá nová řešení úplně všude, Jaroslavem Větvičkou.

Povídání se točilo nejen kolem designu nábytku, zatím ne zcela probádaných a pochopených časových dimenzích, okolo experimentálních aut ve tvaru vejce, ale především o životě, ke kterému od prvopočátku patří právě vejce, jako zdroj všeho živého a současně i jedinečně fungujícího.

Když se v myšlenkách přeneseme někam do roku 2 100 až 2 150 a představíme si svět, budovaný a přetvářený lidmi, co uvidíme?
Bude to patrně svět, inspirovaný ve velké míře přírodou a živočichy. Tak, jak to dnes vidím já. Svoje vize jsem rozdělil do několika skupin. Na nejvzdálenější, kde realita zůstává snem, pak na ty o něco bližší, a to nejen v čase, ale i ve vztahu k realitě a pak na úplně reálné, schopné života v současných podmínkách. Tím mám na mysli velmi blízkou budoucnost, zhruba někdy okolo roku 2030. Zaměřuji se jednak na zpracování vzdálených vizí a současně pracuji na reálných projektech. Právě reálné zakázky se dost často promítají do zatím vizionářských projektů a obráceně. To je myslím i příklad malého automobilu nejen pro městské využití a na nákupy, ale  i pro volný čas a pro další vyžití, než na jaké jsme pro samý spěch zvyklí. Jde o to, aby lidé při jízdě takovým automobilem zažili také příjemný pocit z jízdy, něco podobného jako ve sportovním autě.

Hovořil jste o experimentálních automobilech, co si pod tím mám představit? Na jaké energie si bude muset lidstvo v budoucnu zvyknout?
Jsou to auta, která naprosto neodpovídají běžnému trendu. Fungují ve spojitosti s novými zdroji energií. Těmi budou v blízké budoucnosti vodíkové a palivové články nebo elektromobily poháněné např. solární energií. Přiznám se, že téma alternativních zdrojů energií mám velmi rád a snažím se je také co nejvíce zahrnout do své tvorby a svých projektů. Co se týká energií, jsem však přesvědčen, že technický vývoj, který musí být podpořen administrativní podporou, tak rychle dopředu nepůjde. V roce 2100 se tu už pravděpodobně budou prohánět elektromobily, protože ty už jezdí celkem běžně i dnes a vůbec hlavním zdrojem energie budou zřejmě právě palivové články. Ve vědeckém světě se testují více než šedesát let, musí se však nejprve zefektivnit jejich výroba a provoz, snížit hmotnost. V palivových článcích je nejčastějším palivem výbušný vodík, který se elektrolýzou rozpouští ve speciálním agregátu na kladné a záporné ionty, vzniká elektrický proud, který pohání elektromotor a ten zase pohání celý automobil. To vše při nulovém zatížení ovzduší emisemi!

Co vás při vaší tvůrčí a vědecké činnosti inspiruje?
Tak jak jsem cítil svoji inspiraci už v dětství, našel jsem později mistry tohoto směru. Z nich jsem hodně ovlivněn panem profesorem Luigim Colanim. Poznal jsem jeho práce asi v osmi letech a pamatuji si, jak sem v tom věku začal malovat auta aerodynamických tvarů. Pan profesor Colani je ve světě designu považován za “zakladatele moderního organického designu”.
Dalo by se říci, že je jeho zásluhou, že se dnes u většiny věcí “zaoblují hrany”. V brzké době dokonce oslaví osmdesátiny a při té příležitosti chystá velkou prezentaci svých prací a projektů. Na několika projektech jsem se s ním dokonce podílel, měl jsem tu naprosto fascinující a jedinečnou možnost s ním několik měsíců osobně den po dni spolupracovat, povídat si o všech věcech a vytvářet si tak svůj vlastní přístup k designu, ke hmotě i k životu samotnému. Pan profesor je jedním z mála lidí, který se inspiruje přírodou v tom nejčistším slova smyslu. Tady je potřeba rozlišovat mezi trendem a opravdovou nadčasovostí, takže i ti, kteří hlásají naprostou shodu s přírodou, nevytvářejí leckdy takové projekty, které by to jakkoli dokazovaly. Pan profesor Colani je důkazem, že nejen žije v souladu s přírodou, ale dokáže ji také bezchybně promítnout a otisknout do všech svých projektů.

Představte některé ze svých realizací.
Z mých realizací bych rád představil například designové umyvadlo, za které jsem získal ocenění Vynikající studentský design. Navrhl jsem také speciální přístroje, takzvané “laminátory”, které jsou určeny k laminování papíru. Snažil jsem se především o maximální “polidštění” těchto přístrojů, aby to nebyly jen hranaté krychle, neosobní a ztrnulé krabice. U každého stroje přece pracují lidé, a tak jsem se inspiroval tvary křivek lidského těla, které se ladně pohybuje v rytmu tance. Proto jsou moje laminátory ve tvaru jakýchsi oválů, určitě příjemnějších pro člověka, který je obsluhuje. Zaoblená křivka se chová přátelsky a dokáže pohladit, a to nejen fyzicky, když se o ni nezraníte, ale působí pozitivně i na duši. Pokouším se dokonce napsat právě o tomto přístupu jakýsi manifest o bionickém designu a společně s jedním profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, v ateliéru designu ve Zlíně, kde v současné době studuji, jsme se dokonce rozhodli vytvořit skripta o bionice a bionické ergonomii, a o tom, jak působí na naši mysl a na naše tělo. Snažím se tvořit hodně futuristické věci a chápu, že je to zatím pro spoustu lidí naprosto nepotřebné. Každá naše věc by ale měla být nadčasová, aby dokázala ovlivnit a oslovit. Společně s mým kolegou se také snažíme předložit úplně jiný způsob navrhování designu podle zákonitostí přírody.
Kromě aut tvořím také projekty budov a jeden z mrakodrapů, na kterém pracuji, je hodně futuristický. Navrhuji tvarové řešení pro obchodní centra, rodinné domy a dokonce paneláky. Ten současný by měl vypadat jako obrovská strukturovaná molekula, díky své konstrukci pevná a přitom harmonická.

Design podle přírody? To zní velmi zajímavě, ale co si pod tím může laik představit?
V přírodě se totiž vyskytují čísla i počty, triády, to znamená tvary ve formě čísel 3, 6, 9, 12 a 21. Co křivka, oblouk, to kopec, údolí, a zase číslo nebo směsice čísel. Je to neuvěřitelné, ale s kolegou jsme došli k tomuto závěru po třech letech nepřetržitého bádání. Graficky jsme se pak snažili vytvářet architektonické tvary podle čísel, analyzovali je, zkoumali a došli k závěru, že to, co se zprvu zdálo neuvěřitelným, je pravda. A pak je tu také duch místa, který opravdu funguje. Harmonická energie, která se na mnoha místech hromadí, je prostřednictvím staveb předávána jejich obyvatelům. Proudí a stéká podle určitých zákonitostí. Dříve špičková architektura, představte si třeba nádherný gotický oblouk nebo úžasné barokní stavby, fungovala zřejmě podobným způsobem. To, že dnes na tyto věci teprve pozvolna přicházíme, je kvůli našemu malému propojení s přírodou. Dnes jde člověk do přírody většinou pouze relaxovat, ale to zdaleka nestačí. Když se pak vrátí do ruchu velkoměsta, je zase rychle unavený, zpravidla bez motivace.

Mohl byste čtenářům přiblížit Váš zatím nejdůležitější projekt, auto ve tvaru vejce, o kterém jste se zmínil na začátku našeho rozhovoru? Co, jako autor, chcete jeho prostřednictvím vzkázat lidem?
Na tomto projektu pracuji zhruba 2 roky a bohužel je to práce, přiznám se, limitovaná poměrně vysokými náklady, byť je to zatím jenom maketa. Je to automobil, který vypadá jako vejce na kolech. Automobil je před dokončením a chtěl bych, aby se jeho model jedna ku jedné představil nejpozději během tří měsíců široké veřejnosti. Když se podíváte na mnohé z futuristických filmů, objevuje se tam vždycky něco výjimečného. Například film Stanleyho Kubricka Vesmírná odysea z roku 1968 je toho dokladem. Hodně mě ovlivnil, asi právě proto že se v něm příliš nemluví. Výprava, hudba vás neuvěřitelně vtáhnou do děje a vy se najednou ocitáte v časoprostoru, kde nemožné se stává možným. Z konce tohoto, trochu šokujícího filmu, vyplývá, že všechno živé se rodí ve vesmíru a pomocí chemických reakcí a nejrůznějších siločar se přesouvá na planetu Zemi, včetně toho nejkrásnějšího, lidského embrya.
Chtěl bych, aby tohle auto opravdu lidi pozitivně ovlivnilo. Snažím se přejít z konceptuální formy vajíčka do architektury, do běžného lidského života. Vždyť vajíčko je život, rodí se z něho člověk a další organismy. Je to trochu jako dogma, ale tvar vejce má zároveň zjevně funkční parametry a je takřka dokonalé. Zase se obloukem vracíme k inspiraci přírodou…všechno je vzájemně propojené.

V architektuře by to tedy mělo podle přírodních zákonů fungovat.
No jistě, taková květina nebo strom mají za milióny let vytvořenu stavbu těla a tedy dokonalou statiku, podle které by se mnozí mohli učit. Není náhoda, že se přírodou inspirují nejlepší vědci na celém světě. Je škoda, že právě na vysokých školách u nás se dává často nedostatek prostoru pro pozorování krásy, funkčnosti a principů přírody. I přesto, že samotní profesoři cítí často nutnost rozvíjet u mladých studentů znalosti “patentů přírody”, tak jim bohužel školské osnovy nedávají mnoho prostoru. Je to asi způsobeno dnešní rychlou a materialistickou dobou.
Všichni významní myslitelé jako Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarotti, Johannes Kepler, Gallileo Gallilei a další, ti všichni se učili od přírody a stále se k ní vraceli. Tam totiž spatřovali dokonalost, která v přírodě opravdu je.
Při úvahách o nových moderních dopravních prostředcích nemyslíte jen na samotnou formu a tvar automobilu, ale i na bezpečnost, která je u mnohých současných aut nedostatečná a musí také být součástí designu. Vymyslel jsem už dříve něco na způsob speciálních vnějších vaků, které jsem si chtěl dokonce nechat patentovat jako nahrazení deformační zóny, která je u většiny malých aut zatím nedostatečně řešena. Vaky by se nafoukly zvnějšku automobilu těsně před střetem s překážkou a pak by se pozvolna vyfukovaly.

Inspirace přírodou je hezká věc, ale přece to auto nebude ze dřeva?
To stoprocentně ne. Materiály jsou něco úplně jiného, než pravé úhly. Materiály v naší době vyvíjejí špičkoví vědci v laboratořích a ti žijí úplně jinak, než 99% zbylé populace. Jsou to lidé, kteří se pohybují absolutně mimo realitu a přesto se hodně často inspirují přírodou. Vlasy, kůže, chlupy, to všechno zatím vědce inspirovalo k vytvoření převratných kompozitních materiálů, složených z mnoha jemných vláken. Přesto mají opět prazáklad v přírodě. Většina zásadních vynálezů byla inspirována přírodou. Na výrobu svých vlastních projektů bych rád používal právě kompozitní materiály, z vláken na bázi uhlíku, a také speciální plexisklo. Prvně jmenované materiály mohou být transparentní, mohou vést světlo, ale především jsou velmi pevné. Láká mě představa vyrobit celé auto z transparentního materiálu. Propojení designu s architekturou by se tak ještě více stmelilo. Vždyť i auto může být ukázkou nadčasovosti, kousku přírody, nějaké naší nálady, či našich ojedinělých představ a ne jenom pouhým dopravním prostředkem. Takové auto by bylo jakýmsi “živoucím organismem”.
Nebo vzpomeňme na lastury, sasanky a jiné mořské živočichy. Jsou dokonalí a krásní. Tvary a formy v přírodě zůstávají pořád stejně úchvatné, ať jsou to ovály nebo kruhy, vždyť tady energie nikde nenaráží. Na čtverci či obdélníku vytvořeném lidmi se v rozích energie vždycky zastaví, pak musí znova nabrat rychlost, a tak pořád znovu kolísá. V takových prostorách se člověk nemůže nikdy cítit dobře.
Když to celé shrnu, člověk nikdy nemůže překonat svými vlastnostmi přírodu, nikdy ji nemůže dublovat ani nahradit. Ale může se z ní poučit a měla by ho i nadále  inspirovat tak, jako neustále inspiruje mě. Nechávám se při své tvorbě maximálně inspirovat instinktem a intuicí. Člověk musí jednat intuitivně, jedině tak totiž překoná rozumovou a přísně  racionální část svého uvažování.

Děkujeme za rozhovor

Foto: Vavřinec Menšl
Spoluautor: Karolína Čechová

Autor zprávy:
Vavřinec Menšl je pracovitý fotograf-požitkář. Před několika lety se velkým obloukem vrátil k fotografii. Rád fotografuje lidi bez architektury a architekturu bez lidí. Pravidelně publikuje v několika časopisech zabývajících se designem a moderní architekturou.
Homepage autora | Všechny články od Vavřinec Menšl