Váza jako archeologický artefakt, mísa jako mapa Česka, cibulákový dekor, hlava Lenina, koupelnový interiér obchodu Kebab i letošní ocenění Designer roku na Czech Grand Design. To vše spojuje jméno předního českého designera Maxima Velčovského (31), dvorního návrháře studia Qubus. „Někdy se dostávám až do antidesignu,” řekl pro deník Právo.

Prodáváte hodně v zahraničí. Má nějaká hvězda vaši vázu?
Z médií jsem se dozvěděl, že moje věci si koupila manželka Ozzyho Osbourna, jednu holinu má Jean Paul Gaultier nebo pan Baťa, pár kusů má studio Philippa Starcka.

Jakou jste dostal nejbizarnější zakázku?
Zajímavé zadání bylo vymyslet podpis, měl jsem taky zájemce o návrh na tetování. Ani jednu věc jsme ale nedotáhli do konce.

S tím podpisem by mohli mít problém grafologové…
Odhalili by úplně jinou osobnost.

Vaše návrhy hrají vtipem, narážíte v nich na fenomén suvenýrů a artefaktů masové kultury.
Začínal jsem v době, kdy společnost prožívala konzumní období. Nová generace jedla pizzy z papírových boxů a zalévala si čínské polívky. Udělal jsem fosílii doby, pracoval jsem s tvaroslovím blízkým „rychlé” generaci. Design je kategorie, do níž se dá zahrnout víc než funkce a forma. Důležitý je příběh, rád experimentuju. Až se někdy dostávám do antidesignu.

Často přepracováváte ikonické tvary. Jak k nim přistupujete?
Je logické zabývat se tím, co už je vyrobené. Předělával jsem odšťavňovač od Philippa Starcka. Udělal jsem z něho svícen. Chtěl jsem tím naznačit, že máme právo s již vyprodukovanými věcmi dál pracovat. Jsou jakousi novou surovinou.

Jaké to je být designerem?
Je to dobrodružná, ale zodpovědná práce. Designeři můžou bejt skvělý, ale hlavně firma musí umět jejich věci prodat. Dobrý design je spojený s dobrým marketingem. Třeba sklárny nebo porcelánky dělají dobré návrhy, jsou však prezentovány v nechutném kontextu.

Je u nás design už standardem? Nebo jsou Češi pořád ostýchaví?
Češi si začínají všímat víc designerských kousků. Paradoxně se největším prostředníkem, který design v masovém měřítku dostal k lidem, stala Ikea. Vytvořila podhoubí pro to, aby se Češi naučili kupovat a vnímat design a nebrat ho jako divnou drahou věc.

Je mezi českou a zahraniční scénou stále taková propast?
Venku mají náskok čtyřicet let. Za socialismu tu neexistovala konkurence, nebylo nutné vyrábět něco nového. Dnes musí firmy bojovat s levnými produkty z Číny. Těší mě, že lidi začínají hledět na kvalitu, kupují biopotraviny, recyklují odpad a mají ohledy na prostředí.

Také recyklujete a tankujete „zelený” benzín?
Recykluju, ale netankuju, protože nemám řidičák. Chodím pěšky nebo jezdím MHD. Když vidím každý den ty zácpy, rád autu odolám.

A za socialismu nevznikal „luxusní design”, který by se uměl prodat?
On se uměl prodat. Socialistický design je nepřekonatelný, věci se chrlily po statisících stejně jako knížky. Lidé byli hladoví po zajímavých produktech, vznikla ale také vlna domácího kutilství. Dnes jsou lidé tak zahlcení marketingovými impulsy a reklamními kampaněmi, že si nedokážou udělat o věcech vlastní názor. Kampaně ve stylu Evy a Vaška je převálcují, a oni podlehnou.

Žijeme v instantní době…
Skoro dvacet let po revoluci prožíváme stále dojezd konzumu. Rodiny místo do parků chodí do hyperkomplexů. Dnes jsou ve Francii vedle hypermarché trhy, kde venkovani prodávají kozí sýry, maso, vajíčka… Je fantastický, když lidé prdí na obrovské shopping mally.

Přináší masová kultura lidem užitek?
Já sám jsem součástí populární kultury. Můžeme si vybírat, můžeme cestovat, mít přehled, informace, o kterých se nám dřív nesnilo. To je velký pokrok v rámci globalizace. Musíme však respektovat autenticitu. Rád propojuju umění a design dohromady. Důležitá je estetická stránka, některé návrhy se dají realizovat jen skrz určité materiály. A já se nerad nechávám materiály a funkcemi šikanovat.

Design lze chápat právě jako umění, které se dostalo nejblíž k lidem.
Mým krédem je, že design je aplikované umění. Začal jsem proto své nápady multiplikovat a posouvat do designu. Design je demokratičtější a přístupnější lidem. Volné umění bývá často překonceptualizované, někdy doslova pohrdá divákem. Na „popu” mě baví jeho přímost.

Netradiční byla vaše práce na mobiliáři kostela sv. Bartoloměje v Chodovicích.
Po rekonstrukci zbylo málo peněz na jeho vybavení. Rozhodli jsme se s Jakubem Berdychem udělat to ekologicky a recyklačně. Nakoupili jsme plastové pantonky, do opěradel jsme vyřezali kříže, jimiž prosvítá světlo. Malým detailem tak vznikl úžasný nový objekt. A na podlahu jsme dali peršany ze sekáče. Vypadá to jako kombinace orientální kultury s křesťanstvím.

Jste věřící?
Věřím v nějakou energii, ale nechodím do kostela. Spíš je obdivuju jako stavby. Církev zažívá velký odliv, nová generace má nové chrámy. Kostely ztrácejí své funkce. Podívejte se na pana Čunka nebo Kalouska s jejich představami křesťanských idejí. Není vám z toho špatně?

Foto: Ondřej Lazar Krynek, Czech grand Design, Qubus, UP závody

Autor zprávy:
Kateřina Farná je redaktorka umění a kultury ve třetích nejčtenějších novinách v republice a mimo jiné i studentka mediálních studií na Univerzitě Karlově v Praze. Má ráda módu, hudbu, design, noční život, zajímavé nápady a zajímavosti života.
Homepage autora | Všechny články od Kateřina Farná