V proslulé vídeňské galerii MUMOK je do 13. února k vidění rozsáhlá výstava Hyper Real, která představuje realistické malířství a fotografii od šedesátých let do dneška. Vystaveno je okolo 250 děl na třech patrech galerie. Zastoupena jsou i velká jména umělců jako Roy Liechtenstein nebo Chuck Close.

Postranní ulička amerického velkoměsta. Chodníky bez lidí, nasvícené výlohy a neonové nápisy nemají koho lákat. Jedinými obyvateli města jsou, jak se zdá, auta zaparkovaná u chodníku. Auta se odrážejí ve výlohách, výlohy se odrážejí ve chromovaných discích kol automobilů. Slunce si pomalu razí cestu mezi výškovými stavbami. To je poezie amerického života sedmdesátých let, zachycená v obrazech malířů, kterým se říkalo fotorealisté.

Tento malířský (a později i sochařský) směr vznikl v šedesátých letech. Volně vyplynul z pop artu, který sám s fotografiemi pracoval. Umělci tím reagovali na nárůst masových médií, všudypřítomnost obrazů a přesycenost informacemi. S rozvojem tiskařských technik bylo totiž možné obrazy reprodukovat snáze než předtím. Někteří umělci, například Roy Liechtenstein, převzali výrazové prvky tiskařských technik, založili své tvarosloví na užívání prvků jako rastr. Fotorealistická technika vychází ze způsobů práce propagačních grafiků. Například bylo tehdy obvyklé, že se k filmům, promítaným v kinech, ručně malovaly. Záběr z filmu se promítnul na plátno a grafik ho přemaloval.

Velké vystoupení fotorealistů se odehrálo v roce 1972. Všimli si jich sběratelé Peter a Irene Ludwigovi, z jejich sbírek ostatně pocházela většina exponátů na výstavě. Tu průběžně doplňují fotografie, které přinášejí obraz doby, ze které fotorealisté čerpali – zachycují pouliční scény z každodenního života. Fotorealisté o sobě mluvili jako o  kronikářích amerického způsobu života. Podobně, jako v Nizozemí 17. století se začali úzce specializovat na různé žánry: Don Eddy maloval automobily, Richard Estes výlohy obchodů, Richard McLean koně s jejich majiteli, Ralph Goings zaparkovaná auta a scény z motorestů. Dalo by se říci, že zobrazují idylu americké střední třídy. Odvrácenou tvář doby zachycuje ve svých sochách Duane Hanson. Nelichotivé sochy v životní velikosti, oblečené do skutečných šatů mají podobu tlustých turistů s tupými výrazy, obézních žen v plavkách, spálených od slunce, narkomanů, nebo přímo na výstavě postavy tří bezdomovců, opřených o stěnu galerie a ležících na zemi.

Dalším žánrem byly portréty. Technika fotografie a jejího zvětšování umožnila spatřit detaily tváře, kterých si na první pohled malíř nevšimne, například póry, chloupky, nedokonalosti kůže jako prasklé žilky. Portréty v nadživotní velikosti, jaké zachycoval například Chuck Close připomínají nelichotivý pohled do zvětšovacího zrcadla.

Proč je fotorealismus tak oblíbený? Jednoznačně proto, že před diváka nestaví žádné hádanky. Obrazy poskytují vizuální pastvu pro oko diváka, který touží po realistických obrazech. Svou technologickou precizností vyvolávají údiv nad zručností umělce. Příkladem za všechny je dílo Paula Sarkisiana, zvané Bez názvu z let 1971 až 1972. Černobílý obraz, zachycující ve skutečné velikosti zápraží staré dřevěné boudy je malířským koncertem, veranda ověšená nejrůznějším haraburdím je příležitostí ukázat, jak bravurně malíř dokáže znázornit různé materiály a struktury: plesnivý chleba, loupající se kartón, poškrábané dřevo, ušpiněná košile, rozpadlý proutěný košík, list z kalendáře s fotografií nahé dívky, střecha s loupajícími se taškami, špinavé rozbité sklo, polepené zašlými pohlednicemi a další pozoruhodné detaily.

V tiskové zprávě se tvrdí, že výstava Hyper Real ukazuje fotorealistické tendence od 60. let dodnes. To ovšem není pravda. Co se týče malby, končí rádius výstavy koncem osmdesátých let, ačkoliv v současné malbě je stále živým směrem, jmenujme například Gottfrieda Helnweina, nebo z českých malířů Jana Garota nebo Karla Balcara. Stejně jako v sochařství, kde na průkopníka Johna DiAndrea navazuje se svými nadživotními sochami Ron Mueck. Je škoda, že se výstava nepokusila přinést nějaký výběr ze současnosti. O to se pokusila pouze v rámci fotografie, k vidění byly práce například Andrease Gursky.

Poslední, co lze výstavě vyčíst, je absence vysvětlujících popisků u exponátů a také to, že nikde nebylo uvedeno vysvětlení, v čem spočívá rozdíl mezi pojmy fotorealismus a hyperrealismus, které se v textech k výstavě mísí. Pojem hyperrealismus se obecně používá, pokud mluvíme o malbě vycházející z fotografie s velkým rozlišením počínaje rokem 2000. Hyperrealismus se snaží o maximální rozlišení detailů, má působit více realisticky, než realita sama. Nová a stále schopnější technologie, digitální fotografie, tomu velmi napomáhá.

Foto a zdroj: MUMOK

Autor zprávy:
Veronika Šubrtová studuje Dějiny a teorii designu a nových médií na VŠUP v Praze. Zajímá se o současnou malbu a sochařství, hlavně začínající autory. Zajímá se rovněž o módu jelikož bakalářskou práci psala o módě třicátých let.
Homepage autora | Všechny články od Veronika Šubrtová