Robert Vano je známý nejenom mužským aktem a gay tématikou, ale také dámskými akty, portréty, květinovými zátiší nebo třeba zákoutími staré Prahy. Jak sám říká, nachází se ve třetí etapě svého života, a tak má již právo na ohlížení se a bilancování své dlouhé kariéry. Výstava Platinová kolekce trvá v pražském Mánesu do 9. září.

K výstavě vychází stejnojmenná kniha, a to i ve sběratelské edici. Platinová kolekce se jmenuje proto, že fotky jsou vyvolány speciální, již příliš nepoužívanou technologií, která zaručuje, že fotka vydrží snad i tisíc let.

S fotografem jsme se setkali v galerii Mánes, kde se plně věnoval návštěvníkům.

Představte nám vaši výstavu?
Chtěl jsem udělat kompletní výstavu, ke které bude i kniha – monografie mé čtyřicetileté tvorby. A knížka vyšla až teď, protože loni ji nikdo dělat nechtěl, protože každý dělal Olympiádu. A nikdo neměl volno – akorát Mánes. Odmalička jsem to měl rozdělený, jako že tři dějství –  do třiceti člověk dospívá, pak je zralý věk a až pak by měl vystavovat. Tam, kde jsem se já učil, tam musí člověk pracovat, pokud to jde, a až pak když má dost věcí, to je to poslední, že může vystavovat, dělat knížky, chodit po galeriích a nechat si tleskat. Po šedesátce jdu prostě do finále.

Podle čeho jste vybíral pořadí fotek?
Pořadí je stejné jako v knížce, aby to bylo jednodušší. V redakci české mutace Elle jsem dělal artdirektora, tak vím, jak se mají skládat fotky. Vůbec ne podle věku nebo chronologicky, ale podle toho, jak se to hodí. Stejně jako muzika, místy je to piano, pak forte a nějaký refrén…

Pracujete raději na zakázku, nebo si užíváte volnou tvorbu?
Radši bych dělal svoje věci – absolutně – nemám rád, když mi lidi do toho mluví. Ale zakázku dělat musím. Pokud se nebudou prodávat moje obrazy, neuživil bych se. Takže pořád budu muset dělat zakázky… Můžu si dovolit nevzít práci, jestliže ji nechci dělat, ale jakmile ji vezmu, tak ji musím dělat tak, jak chce klient – jsou to jeho peníze. A to už mi párkrát dávno řekli, jestli chceš dělat svoje věci, dělej si je doma. Prostě peníze, co dostanu za komerci, dám do tý „platiny“ a do těch nahých kluků, protože oni taky pózovat zadarmo nebudou. To je první, na co se zeptají, než mi ukážou prdel: Kolik mi za to dáš?

Z vašich fotek mám pocit, že jsou jemně rozostřené?
Protože fotím na hodně dlouhém čase, na čtvrtiny sekundy, a na hodně otevřeném objektivu 1,4, plus možná ještě ta platina. Možná jde i o to, od koho se člověk učí. To jenom tady jsou lidi nějak nadržení na ostré fotky, asi proto, že měli ten ruský bakelit a s tím šlo těžko fotit ostře… U toho rozostřeného to vypadá jako malování. Kdybych fotil operaci mozku, fotil bych to ostře, tam je důležité, kam chirurg řízne. Hodně fotím momentky, a když se rychle kouknete, také to není hned ostré, až když se zastavíte.

Co vás nejvíce inspiruje?
Hlavně z filmů, z italských z šedesátých let: Visconti, Zeffirelli, Felini. Hodně se mi líbí Roco a jeho bratři, Dolce vita nebo Smrt v Benátkách. Jsou tam právě ty rozostřené věci, které se  učím komponovat.

A klasická otázka – digitál, nebo klasika?
Důležité je, aby člověk zachoval svojí kulturu. Japonci to umějí, hlavně si zachovat svoji tradici – Japonka třeba bude běhat na ulici s polštářem na zádech a fotit digitálem! Když bys chtěl dělat v New York Times jako reportér, bylo by asi blbý tahat foťák 18×24. Já naopak rád dělám portréty, nikam nespěchám. Můj portrét nemusí být druhý den hotový. Já mám sen viset v Pompidou, v Guggenheimu nebo v Metropolitan v New Yorku. Když chceš viset tam, musíš dělat buď v platině nebo ve zlatě.

Jasně, takže máte jak digitál, tak klasickou zrcadlovku?
To záleží, já jsem vždy fotil na velikém foťáku – Konica 10×12 a oni zrušili Polaroid a já jsem vždy fotil na materiál Polaroid – pozitiv – negativ. A teď nevím co? Možná to dělají jako s Mars, že to stáhnou na šest měsíců a pak to znova vydají, aby lidi šíleli. Tak teď fotím digitálně a pak polaroidové okraje musím naskenovat ze starých polaroidů, aby fotka vypadala stejně. Pak to vytisknu, udělám z toho ručně velký negativ a pak platiny – což mě hodně zkomplikovalo život.

Co děláte kromě focení? Jakou posloucháte za muziku?
Já pořád dělám fotku, nic jinýho nedělám. Asi proto se mnou nikdo dlouho nevydrží. Ale muziku poslouchám podle toho, co dělám. Když fotím a chci se víc koncentrovat, hodně poslouchám Café del Mar – mám všech 15 dílů. Když zvětšuju, hodně poslouchám Mariu Calas. Prostě různě – teď jsem dlouho nic neposlouchal kromě těch Cafe del Mar. Protože jsem tady zvětšoval dvě stě fotek, celý rok jsem proto poslouchal tyhle CD.

Foto: Robert Vano
Zdroj: Leica Gallery Prague

Autor zprávy:
Pavel Dvořák je student Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně obor Prostorová tvorba. Mimo studií pracuje jako textilní grafický designer. Baví ho věci na hranici konvencí, pohádky, města, hory a taky americký seriál Zoufalé manželky.
Homepage autora | Všechny články od Pavel Dvořák